Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Pozdně barokní sakrální stavba s klasicistními prvky byla postavena v letech 1811–1814. Je farním kostelem Římskokatolické farnosti Doubice. Od roku 1958 je nemovitou kulturní památkou. Až do počátku 19. století neměla Doubice vlastní kostel a obec byla farně příslušná nejprve k Chřibské, poté ke Krásné Lípě. Na stavbu vlastního svatostánku přispěli především místní obyvatelé. Samostatná farnost byla kanonicky zřízena roku 1810, zahrnuty do ní byly obce Doubice a Kyjov. Farní kostel byl postaven v letech 1811–1814 v duchu pozdního baroka s prvky klasicismu, vysvěcen byl 16. dubna 1815. Ve Šluknovském výběžku tedy patří mezi mladší chrámové stavby. Právě proto nebyl v pozdějších dobách přestavován a dochoval se, včetně interiéru, v téměř původní podobě. Těžké časy nastaly po druhé světové válce. Doubice začala být vysídlována, kostel se ocitl stranou zájmu a na jeho údržbu nebyly finance. Pravidelné bohoslužby se soužily do 60. let 20. století, kdy už byl kostel značně zchátralý a propadla se vrchní část věže. S prvními poválečnými opravami začal v roce 1975 tehdejší krásnolipský administrátor P. Alexej Baláž (shodou okolností byla v tomto roce zároveň obec Doubice sloučena s Krásnou Lípou). Na vlastní náklady a bez souhlasu příslušných úřadů opravil střechu kostela, na další opravy nebyly finance. Celkovou rekonstrukcí prošel kostel pod správou administrátora P. Františka Jiráska v letech 1987–1988, kdy byl opraveny vnitřní omítky, fasáda a také střecha věže. Slavnostní vysvěcení provedl 13. srpna 1988 pražský světící biskup Antonín Liška. Kostel je ve vlastnictví Římskokatolické farnosti Krásná Lípa u Rumburka. Spravován je excurrendo P. Antonínem Sedlákem z Krásné Lípy. Bohoslužby jsou slouženy každou druhou sobotu v měsíci od 17:00 v době od května do října.
Kaple Nejsvětější Trojice
Polní kaple Nejsvětější Trojice stojí jihozápadně od obce Doubice. Postavena byla v první polovině 18. století v barokním slohu. Malou kapli dala postavit doubická rodina Simchenových ze statku č. p. 13 (dnes po přečíslování č. ev. 199) v první polovině 18. století. Podle soupisu kaplí z 30. let 19. století byla postavena pravděpodobně roku 1728 nebo 1729. Využívána byla k modlitbám za požehnání úrody a oslavám svátku Nejsvětější Trojice. V 19. století patřilo pole s kaplí rodině Frindových. Drobná sakrální stavba byla svými majiteli průběžně udržována, a to až do druhé světové války. Po následném odsunu původních obyvatel vsi se o kapli nikdo nestaral, a ta postupně chátrala. Na počátku 21. století stály pouze obvodové zdi s klenbou, chyběla střecha, štít a vnitřní vybavení. Rekonstrukci zajistilo vedení obce Doubice. Roku 2004 byla kaple zastřešena a dočkala se i nových omítek. Další opravy proběhly v druhé polovině roku 2009. Fasáda byla upravena tak, aby kopírovala původní vzhled stavby, střecha byla doplněna o malou věžičku a dostala novou krytinu. Drobnými úpravami prošlo rovněž bezprostřední okolí (ošetření lípy u kaple, výsadba nové). Kaple Nejsvětější Trojice je ve vlastnictví obce Doubice. V těsné blízkosti kaple roste mohutná lípa.
Kaple Panny Marie Schönstattské
V jihovýchodním rohu hřbitova obklopujícího kostel stojí původní márnice, přestavěná roku 1988 na malou historizující kapli zasvěcenou Panně Marii. Vnitřek kaple je plochostropý, na oltáři z roku 2012 je umístěn obraz Panny Marie Schönstattské.
Pomník dřevorubce Josefa Schäfera
Blízko Doubické cesty (zelená turistická značka) asi 200m od cesty stojí pomníček, který připomíná, že na tom místě dne 30.května 1910 umačkal padající strom Josefa Schäfera, dřevorubce z Nových Doubic. Pomníček nechali postavit jeho spolupracovníci lesní správce W.Tietze a lesmistr Ferdinand Hájek.
Obrazy v okolních lesích
Po cestě z Doubice na Tokáň (žlutá turistická stezka) jsou v lese na významných stromech instalovány obrazy. Obraz Nejsvětější Trojice na Třípackovém buku. Obraz byl motivován snahou o vzkříšení starých pomístních názvů (Dreipfötige Büchel = Třípackový buk), na malbě uveden název dvojjazyčně. (autor: Ivo Švejnoha, 2008). Obraz sv. Eustacha na Jedlině. Obraz u stejnojmenné lovecké chaty, důvodem jeho zřízení byla náhrada za informační ceduli, zmiňující existenci obrazu. (autor: Miroslav Hejný, 2004). Oba obrazy pořídila a nainstalovala Správa Národního parku České Švýcarsko.
Vrch Spravedlnost
Spravedlnost (německy Irrichtberg, místní lidové označení Soudňák) je zalesněný čedičový vrch (533 m n. m.) v Lužických horách, 1 km jižně od Doubice a asi 5 km jihozápadně od Krásné Lípy. Výhledová plošina na skalnatém vrcholku je opatřena zábradlím a lavičkou (udržováno Klubem Českých turistů). Na severovýchodě svahu skalisko z pěti mocných čedičových sloupů zvaná Malá Spravedlnost. Vrchol byl údajně místem výkonu hrdelního práva města Chřibská. Vrch je opředen pověstmi o strašidelném duchu Rohálovi (Hörnel). Z vyhlídkové plošiny je krásný výhled na západní část Lužických hor a na České Švýcarsko. Vrcholová partie je chráněna jako přírodní rezervace Spravedlnost.
A zde pověst o Rohálovi (Hörnelovi):
„… v Doubici kdysi zemřel bohatý pekař a špinavý lichvář Hörnel. Ještě nepřipraven ku zpovědi, odehnal faráře od svého smrtelného lože a jeho duše nenalezla proto vykoupení. Smějící se dědici jej nesli v překrásné rakvi na hřbitov, když tu poslední dvojice průvodu pohlédla k jeho domu a s hrůzou spatřila z komína vykukujícího domnělého zemřelého. Poté se otočil celý průvod, nosiči s křikem a pláčem zahodili rakev a prchli. Někteří stateční z průvodu však rakev otevřeli a bylo jim spatřiti tvář lichvářovu v úsměšné posmrtné grimase. S chvatem jej tedy na hřbitově pohřbili, aby se však tento ještě téže noci vrátil v podobě hlomozícího strašidla do pekařova domu. I v následujících dnech hlomozil a kvílel tak, že i nejstatečnější pekařův pomocník utekl a v domě nechtěli žít ani ti nejbídnější lidé ani zadarmo. Stavení bylo opuštěno a když Hörnel začal strašit i u sousedů, obrátili se lidé na zdejšího zpovědníka, aby ducha zapudil. Poté, kdy kněz úspěchu nedosáhl, povolal na pomoc svého starého a učeného kolegu z Nixdorfu a tomuto moudrému muži se nakonec podařilo vypudit Hörnela na Irichtsberg, kde straší dodnes. Hlomozí tam tak silně, že se mnohdy kolemjdoucí domnívají, že na ně padne celá hora. Obyvatelé pak berou (na důkaz své statečnosti) do ruky kámen a házejí ho s nadávkami po strašidlu, které jim už nemůže uškodit…“
